Píše se rok 2208 a Paul Poulichek, bývalý moderátor sportovních zpráv jedné z předválečných televizních stanicí, dnes zmutovaný do podoby šeredného ghúla, kterému z hlavy raší obrovská houba, vzdáleně připomínající cilindr, je jmenován redaktorem nově vznikajícího postapokalyptického deníku na západním pobřeží severní Ameriky. Ač se v novinách teprve rozkoukává, překvapivě je mu udělen úkol z těch nejpovolanějších - a sice pořídit rozhovor s člověkem, jenž je v široké pustině známý jakožto Zakladatel. O tomhle chlápkovi, jehož si všichni Poulichkem oslovení pamatují jako toho netrpělivého, věčně utíkajícího chlápka ve žlutomodrém potrhaném pyžamu, se traduje, že kdysi nakopal tuhé svalnaté zadky několika supermutantů a odpálil kostel, kde se skrýval nějaký Vůdce, který je zodpovědný za jejich příchod na svět. Samozřejmě, že se v tomto směru neangažoval jako dárce semene (jedná se totiž o beztvarou, takřka bezmasou zrůdu, kterou drží pohromadě pouze pár kabelů a strojů, takže by to z čistě technického pohledu nebylo dost dobře možné), ovšem stál za jejich vznikem, protože si pohrál s virem zvaným FEV a aplikoval ho na některé vybrané jedince rodu homo sapiens. Ale zpět k tomu podstatnému. Tenhle Vůdce chtěl ovládnout svět a „povýšit“ všechny lidi na stejnou úroveň tím, že z nich udělá tupá zelená monstra, jejichž jediným životním cílem je vymyslet způsob, jak se podrbat na hlavě, aniž by k této činnosti museli použít ruku. Naštěstí se mu toto předsevzetí splnit nepodařilo, což je také jeden z důvodů, proč mohl vzniknout tento rozhovor. Tady je:
Paul Poulichek: Dobrý den. Omlouvám se za menší zpoždění, ale bohužel karavanu, se kterou jsme měli možnost cestovat do vašeho města, napadlo cestou několik radškorpionů, a to nás o pár dní zdrželo. Nu co, pusťme se do toho… Ehm… Tedy… Je mi to trapné, ale jak mám vám vlastně říkat? Zakladateli?
Zakladatel: Ahoj, mládenče [stařec si před interview nenasadil brýle, a tak věkem sešlého a kostnatého ghúla má za opáleného mladíka, navíc houbu na jeho hlavě považuje za klobouk]. Můžeš mi říkat Zakladateli, nebo jak sám uznáš za vhodné. Dlouhá léta mě nikdo jinak ani neoslovil, takže jsem při svém stáří na své původní jméno logicky musel zapomenout. Moment, zkusím se zamyslet, třeba se mi vybaví [dlouze přemýšlí a současně se drbe na hlavě]. Hmm, tak zase nic, ale vzpomněl jsem si na jednu událost ze svého dětství, možná tě bude zajímat.
Paul Poulichek: Povídejte.
Zakladatel: Když jsem byl ještě desetiletý capart, jednou mi otec vyprávěl, že než jsem přišel na svět, mohli se s mámou rozhodnout, jakého budu pohlaví. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, technika ve vaultu byla na velice solidní úrovni, takže klidně mohli zařídit, aby si měl „airbagy“ a místo toho kámoše tam dole… však nemusím říkat co. Nejvíce mě ovšem dostalo, že mi ještě před mým narozením mohli navolit jednotlivé vlastnosti. Víš, co mám na mysli, ne? Takový ty věcičky jako síla, vnímání, odolnost, charisma, inteligence, hbitost, nebo třeba štěstí.
Paul Poulichek: A k čemu jsou vlastně tyhle „věcičky“, jak je nazýváte, dobré?
Zakladatel: No, abych se přiznal, ve skutečnosti se tomu neříká „věcičky“, ale vlastnosti. Jo, to je to správné slovo. Vlastnosti jsou fajn, určují totiž, jakým způsobem budeš hrou, ehm, životem proplouvat. Tak například pokud máš vysokou hodnotu charismatu, zlepší se ti některé schopnosti jako třeba „řeč”, „obchod“ a tak podobně, což je důležité pro ty, co chtějí řešit problémy nenásilně. Naopak pokud z tebe rodiče budou chtít mít Rockyho, určitě neopomenou navolit body do síly a odolnosti, což ti dá nějaká ta procenta navíc do „boje beze zbraně“ a „chladných zbraní“, posune o nějaký ten krok dál tvoji odolnost vůči zásahu, radiaci či jedům, a zvýší počet tvých hit bodů, dá se říct hlavní ukazatel toho, kolik ti zbývá, aby si skončil pod kytkami. Naproti tomu třeba vysoká hodnota vnímání ti umožní zacházet lépe se „střelnými zbraněmi“ a takhle je to vlastně pořád dokola, všechno se vším souvisí a všechno je spolu propojeno. Tak jako králíci v období páření…
Paul Poulichek: Promiňte, že jsem tak smělý, ale co je Rocky? Teda, vlastně mě to až tak nezajímá… Zkuste mi spíše něco více říct o těch schopnostech, klidně popisujte sám sebe.
Zakladatel: Oukej. Když už si narazil na moji maličkost, pak jsem se uměl vždycky docela slušně ohánět nožem, což se mi hodilo hned na začátku, kdy mě ten prošedivělý všivák s kozí bradkou poslal hledat vodní čip, dle jeho slov nesmírně důležitou věc, bez které bychom všichni v krytu brzo pochcípali. Musel jsem se prokousat jeskyní plnou přerostlých krys, abych spatřil denní světlo. Ocitl jsem se ve světě, kde vládne právo silnějšího, takže jsem byl strašně rád, že jsem už od dětství bez nejmenších problémů roztáčel kolty jako Clint Eastwood v jednom ze svých westernů. No a v neposlední řadě jsem uměl vždycky dobře kecat, čili mi nedělalo nejmenší problém přesvědčit toho primitiva Harryho z Nekropolis, že jsem prostě jen další zombík, co si vzal prima ohoz. Faktem ale je, že všechno o čem jsme se teď bavili by mi bylo na prd, kdybych neměl správně navolené charakterové rysy.
Paul Poulichek: Charakterové rysy? Mohl byste být konkrétní? Do okruhu našich čtenářů totiž patří také spolek několika nepříliš bystrých supermutantů, kteří by zdaleka nemuseli pochopit, o co se jedná…
Zakladatel: Ale jo, proč ne. Když jsem se před chvilkou zmiňoval o tom, že docela slušně umím roztáčet kolty, měl jsem tím na mysli, že docela dobře ovládám bouchačky, příležitostně využívám i služeb samopalu. Co mi však nikdy nešlo příliš od ruky, to bylo zacházení s puškami, brokovnicemi všechno druhu, těžkými kulomety či plasmovými puškami. Důvod? Prostší než většina sličných domorodek v našem dnes už poměrně rozlehlém kmeni. S výběrem charakterového rysu totiž bohužel vždycky přichází i nějaká ta nevýhoda. Kupříkladu mohutný rváč, jehož pěsti drtí všechno okolo jako parní lokomotiva, musí počítat s tím, že bude méně obratnější, tudíž méně pohyblivější s menším počtem akčních bodů.
Paul Poulichek: Akční body? O tom jsem v životě neslyšel. Nechtěl byste tohle téma trochu rozvést?
Zakladatel: Chlapče, jak tě tak poslouchám delší dobu, tak si myslím, že jsi na tom se znalostmi podobně jako ty připitomělé nazelenalé zrůdičky, které si před malou chvilkou tak kritizoval. Ale co, seš ještě mladý hříbě a máš před sebou růžovou budoucnost. Koneckonců, nejlepším dokladem toho budiž fakt, že ti z klobouku padají pozlacené kuličky. [ghúlovi právě vypadlo nažloutlé oko a pomalu se kutálí do rohu místnosti, zanechavši za sebou krvavou stopu].
Paul Poulichek: Kurvafix!! Moje oči... Já nevidím!! Krucinál, ztratil jsem svoje oko!! [důkladně si prohmatává důlek ve své hlavě, který dříve obývalo jeho oko, a kromě několika zde se pohybujících červů nic nenachází]. Co to, sakra... No nic, podívám se po něm, až dokončíme rozhovor. Kde jsme předtím... Jo... Akční body...
Zakladatel: Jak bych jen začal... Když jsem v jedné ze svých odpovědí načal, že v tomhle svinskym světě vládne bezpráví a ti silnější mají obrovskou výhodu, neměl jsem tak úplně pravdu. Souboje zde totiž fungují na celkem férových principech. Každý chlápek, ženská nebo třeba mutant mají určitý počet akčních bodů, které v těchto střetnutích mohou libovolně využít, přičemž je skutečně jenom na nich, jestli tyhle body využijí k tomu, aby z tebe udělali cedník, nebo aby zbaběle zdrhli a zachránili si kůži. A co je nejlepší – boje jsou tahové, takže než se dostaneš ke slovu, klidně můžeš bezmocně sledovat, jak ti někdo z tvého ksichtu dělá fašírku.
Paul Poulichek: Aha... A v těhle bojích proti sobě vždycky stojí pouze dvě osoby, nebo jak to je?
Zakladatel: Ne tak docela. Občas se ti třeba přihodí, že potkáš skupinku špinavých nájezdníků, kteří neumějí nic jiného, než jen znepříjemňovat život starým dědkům, zpravidla starostům nějaké osady, a unášet mladé bezbranné dívky, a to pak máš o zábavu postaráno, protože jich proti tobě stojí víc. Naštěstí ani ty se nemusíš těmhle grázlům postavit pouze na vlastní pěst a můžeš využít služeb spolubojovníků.
Paul Poulichek: Ano, už se mi doneslo, že jste necestoval sám a měl jste s sebou poměrně početnou společnost. Povíte nám o nich víc?
Zakladatel: Je to tak. Hodně jsem toho prožil především s Ianem a Tychem. Byli to oba výborní parťáci, ačkoli každý z nich vynikal v něčem jiném. Iana jsem potkal v celkem útulné vesničce Shady Sands, kde pomáhal tamějším obyvatelům, aby se ubránili proti útokům radškorpionů a přepadům již jednou jmenovaných nájezdníků. Mimochodem, opět se potvrdilo, že jednání s osobami všech ras a vyznání patří mezi mé silné stránky. V opačném případě bych mu totiž musel zaplatit 100 víček od lahví, aby se ke mně připojil, vyděrač jeden... Tenhle podsaditý chlápek výborně zacházel s klasickou pistolí a samopalem, taktéž vyžadujícím náboje 10 mm. Naopak s puškami a brokovnicemi si příliš do oka nepadl, s těmi byl zase přeborník Tycho. Pomohl mi vyčistit zaplivaný Junktown od gangu Lebkounů. Později nás doprovázelo ještě jedno zablešené psisko a Katja, zdaleka nejslabší ze všech spolubojovníků, neboť jediné, co jakž takž uměla, bylo vrhání nožů. Hehe, kecám – ještě jí docela dobře šlo vrtit zadkem, nasoukaným do takového přiléhavého, koženého oblečku.
Paul Poulichek: Koukám, že na ně vzpomínáte pouze v pozitivním duchu.
Zakladatel: Nenech se zmást, hochu. I oni měli své mouchy... Kromě toho, že všichni čtyři snad nikdy neviděli mýdlo a smrděli jako brahma, se mi často motali pod nohy, dokonce i v situacích, kdy jsme jen tak procházeli městem. Často se stávalo, že jsem vstoupil do nějaké místnosti a nemohl jsem se odtamtud delší dobu dostat, jelikož ten tlusťoch Ian se postavil doprostřed dveří a zablokoval mi cestu tím svým panděrem, velkým jako obrácená vana. Nebo třeba když jsem Tychovi půjčil několik stimpacků, což jsou jakési injekce, díky kterým se můžeš vyléčit klidně i v průběhu potyčky, musel jsem mu je později ukrást, protože nebyl ochoten mi je dobrovolně vydat zpátky. Rovněž nikdo z nich nechtěl nosit zbroj, a co je nejhorší – občas se jim povedlo nechtěně mě zasáhnout během souboje!
Paul Poulichek: Ještě jsme se nedozvěděli žádnou historku z vašich dobrodružství. Máte nějakou?
Zakladatel: Ale to víš, že by se jich pár našlo, byť většina prací, které nám byly zadány, spočívala ve stylu “zabij”, “přines”, či “zachraň”, což, jak jistě sám uznáš, není nic, o čem by se dalo dlouze vyprávět. Na druhou stranu, spousta věcí šlo vyřešit různými způsoby. V jedné ze svých předchozích odpovědí jsem se už lehce dotkl hledání vodního čipu, prvního těžkého a zároveň časově omezeného úkolu, jenž na mě po opuštění té velké černé díry, vybudované do skály, čekal. Tenhle quest se tvářil zdánlivě jednoduše, leckdo v mé situaci by si řekl: “Přijdu tam, čapnu ten přístroj a hurá zpátky do vaultu, který je tímto nálezem spasen.”, ovšem všechno je to trošku složitější, než se na první pohled může zdát. Tak předně, tenhle čip ležel na místě nazývaném Necropolis, obývaném krvelačnými kreaturami, ne nepodobným oživlým mrtvolám, a hrstkou několika supermutantů, takže člověk se tu musel mít pořád na pozoru. A pak je tu další, morální rovina tohoto činu. Nemůžeš někam přijít a odnést si takový předmět, jestliže si nejseš absolutně jistý tím, že tím nezpůsobíš nějakou neplechu. A skutečně, pokud bych jej jen tak odcizil, skupinka mírumilovných ghúlů, žijících v podzemí, by brzo zemřela následkem dehydratace, čili jsem jim nejdříve helpnul s opravou pumpy a teprve potom si vzal součástku, po které správce našeho krytu toužil jako prase po drbání. Později jsem mu ještě pomohl zničit Vůdce a bandu jeho “dokonalých” výtvorů, avšak bohužel, ani to mu nestačilo a sprostě mě z vaultu vykopl [zklamaně sklopí zrak a povzdechne si].
Paul Poulichek: Panebože, v životě jsem neslyšel nic krásnějšího a zároveň smutnějšího! [ghúl má nutkání utrousit pár kapek na počest Zakladatelovy šlechetnosti, díky které hned několik jeho hnijících soukmenovců z Necropolis nadále okupuje tuto planetu, ale protože už nemá oči, začne mu z děr namísto slz prýštit krev].
Zakladatel: Zatraceně, kdybych býval tušil, že tě mé povídání takhle vezme, ještě bych si pořádně rozmyslel, zda ti ho vůbec řeknu. No nevadí, chvilku vydrž, donesu kapesníky [muž s obtížemi vstává ze svého lněného křesla a pomalým krokem míří směrem ke kredenci, přičemž nechtěně nohou zavadí o jednu z vratkých skříní, stojící v jeho pokoji, která dopadá na rachitické Poulichkovo tělo, a to se rozpadá na několik menších kousků... Když se stařec po chvilce vrací, nestačí se při pohledu na mrtvolu divit a se slovy: „Jejda, radši se vypařím.” opouští nejen svůj příbytek, ale také celé město, přičemž nikdo ho zde už nikdy neviděl].
Pro redakci časopisu DeadFox z dostupných materiálů, nalezených u ostatků Paula Poulichka, zpracoval a zprostředkoval:
Hoolio
Žádné komentáře:
Okomentovat