Legend of Kyrandia

Jak už to v životě chodí, všechno jednou končí. Člověk zestárne, vypadají mu zuby (v lepším případě získají žlutý, místy mírně nazelenalý odstín), jeho vlasy dostanou stříbrnou barvu, a po pár dalších letech, které stráví krmením holubů v parku či pošťuchováním se sdrzou mládeží ve veřejné dopravě v boji o volná místa, najednou skončí někde na prkně. Ti šťastnější, kteří byli celí život hodní a v dětství netrhali mouchám křidélka, se pravděpodobně probudí kdesi na obláčku, ovívaní přenádhernými prsatými anděly (navíc spoře oděnými!) s mírami, jimiž oplývají i herečky známého pozemského seriálu Pobřežní hlídka. Co se stane se zloduchy, je snad zbytečné připomínat. Peklo - místo, kde se božstvem odmítnutí plazí nazí ve výkalech za mohutného skandování rohatých démonů - se už těší na příchod jejich duší a Mr. Lucifer specielně pro tento okamžik čistí zaprášenou poličku, budoucí domov těchto nešťastníků.

Naproti tomu některé počítačové hry jsou na tom v tomto směru ještě docela slušně, neboť maximální hrozná věc, jenž se jim může stát, je ta, že nároční hráči, dychtící po fantastické grafice a špičkové technologické úrovni (ne, že by jim to v dnešní době někdo měl za zlé), uvrhnou tyto tituly do zapomnění. Existují však i výjimky, jejichž kvalita, alespoň co se týče hratelnosti, přelstí dobu a bez problémů strčí do kapsy i některé mnohem novější výtvory. A skutečně, za posledních několik let jsem nenašel adventuru, která by mě spolehlivě přikovala k počítači stejně jako Legend of Kyrandia, důležitá součást výkladní skříně společnosti Westwood, jinak se specializující spíše na strategie ve stylu „vybuduj základnu, postav armádu, zdevastuj nepřítele“. Vlastně v mém osobním žebříčku je schopen Kyrandii konkurovat pouze Simon the Sorcerer, taktéž známá stařešina, ale tím jsem trošičku odbočil.

Příběh nás zavádí na pohádkový ostrov, kde se právě k životu probouzí zlo v podobě čaroděje Malcolma, vystrojeného do roztomilého šaškovského kostýmu. Jednou z jeho prvních obětí se stává i kouzelník Kallak, dědeček hlavního hrdiny Brandona, jehož zkamenělá socha hned na začátku hry je pro vás jakousi motivací k tomu, abyste se s tím kašpárkem, bez nejmenšího slitování ničícím veškerou flóru a faunu ve svém okolí, rychle vypořádali. Ale nenechte se zmást, pomsta není hlavním prvkem děje. Prioritou je záchrana Kyrandie, k čemuž vám vydatně pomáhají i další postavy, na které narazíte při svém putování – krásná Brynn, popletený mág Dran či mladá kouzelnice Zanthia, toho času s vařečkou v obřím hrnci. Zároveň poodkrývají pravdu o vašem původu a vy postupně zjišťujete, že Brandon je krá... krátkozraký? :) Ale kdepak, nic vám neprozradím, neboť ty z vás, kterým se ještě Legend of Kyrandia neobjevila v prackách, bych zbytečně ochudil o skvělé zážitky. A že jich je dost!

Tak kupříkladu skvělé grafické zpracování. Nedávno jsem měl možnost strávit týden na horách poblíž Špindlerova mlýna, vyplněný převážně procházkami po okolí, a světe div se, jako bych se tam opětovném rozehrání Kyrandie znovu vrátil. Pravda, v Krkonoších těžko uvidíte na stromech růst rubíny a z křoví na vás jedovatý had asi také nevybafne (byť sem tam nějakou tu zmiji na cestě potkat můžete), ale pokud jde o nádhernou přírodu, do značné míry tvořenou rozlehlými lesy, v nichž můžete najít i mechem pokryté pařezy a všudypřítomné borůvčí, tu zde, stejně jako v této adventuře, zcela určitě naleznete. Za zmínku stojí i neuvěřitelná rozmanitost jednotlivých „obrazovek“, přičemž nad některými z nich se mi doslova zatajoval dech. Naneštěstí se mi do rukou nedostala CD verze, obsahující mimo jiné i podporu pro Windows 3.x a dabing jednotlivých charakterů, čili kulisu pro vzpomínané a vizuálně nádherné orgie tvořila v mém případě pouze hudba ve formátu midi. Ta však spolu se zvuky přispívala k fantastické atmosféře, což svého času vybičovalo spoustu hráčů k tomu, aby konečně zauvažovali nad zakoupením zvukové karty.

Maličko popojedeme a zastavíme se u hratelnosti a hlavně u (ne)obtížnosti hry. Narozdíl od třetího dílu, místy příliš těžkého a nelogického, je jednička přiměřeně složitá a všechny questy mají hlavu a patu, ačkoli i tady je možné najít místa, co bychom bez velkého váhání mohli založit do škatulky označené jako „zákysy“. Řadí se k nim mimo jiné i známé putování bludištěm se svítícími bobulemi, hledání náhodně rozmístěných drahokamů či mixování elixírů. Ač se na první pohled může zdát, že u prvně jmenovaného úkolu se zapotíte zdaleka nejvíce (našli se dokonce i nadšenci, kteří si kreslili vlastnoruční mapu tohoto „labyrintu“), daleko horší činností se nakonec ukáže být pátraní po cenných šutrech, které jsou rozesety v lesích, v potůčku, na útesu, prostě všude, kde vás jen napadne. Důvodem budiž fakt, že tyto předměty se občas jako by nenávratně vypaří a najít je není žádná procházka růžovým sadem, což je zvláště nepříjemné, neboť děj je přísně lineární a pokud se vám nepodaří splnit jednu věc, nehnete se ani o krok vpřed.

Mimochodem, málem bych se zapomněl zmínit o amuletu, který Brandon získá hned v úvodní fázi a kam mu postupem času přibudou čtyři kouzla. Ta vám pomohou při plnění některých zapeklitostí. Například stisknutím purpurového „tlačítka“ tohoto artefaktu se proměníte na bludičku, díky čemuž se můžete dostat přes různá pro chůzi ne zrovna komfortní místa. Ani tyto schopnosti vám však nezajistí bezproblémový život a často se stává, že skončíte mrtví. Jednou jsem se takhle pokoušel přeletět z pláže oceán coby jmenovaná fialová koule a nakonec skončil jako malina v břiše žraloka.

Mohl bych tu pět slova chvály třeba ještě dalších šest odstavců, ale stále by to bylo málo, jelikož tento text nemůže v plné míře vyjádřit mé pocity z této i dnes úžasné a po všech stránkách atraktivní hry, patřící do zlatého fondu adventur. Čili mé doporučení zní jasně: Pokud se nějakou nešťastnou shodou okolností přihodilo, že jste s Kyrandií dosud neměli tu čest, urychleně tuto chybu napravte.

Hoolio